V rukou palmy a májíky
táhneme přes pole, hájíky,
táhneme městy a dědinami,
nesčetné zástupy táhnou s námi:
Bílé jsou naše prapory
bílá jsou roucha i fábory,
bílé jsou naše ručky sepjaté,
bílé jsou dušičky dojaté.
Táhneme s nadšeně prosící písní,
táhneme v tábor, v němž vojska se tísní,
a v praskot pušek a do houfnic hromů
úpíme s pláčem: Táto, pojď domů!
Maminka čeká a stařenka taky,
bez tebe smutno, jak v slunci kdy mraky,
zahoď tu pušku a přestaň už střílet –
pojď domů dělat a nenech nás kvílet!
Uvidíš, jak nám vyrostli bratří,
Toník je hodný a ví, co se patří,
všichni se učíme, přestaly bitky,
denně se modlíme, nosíme kvítky
na oltář Panenky a bílou svíčku
dali jsme k svatému Antoníčku,
aby ses vrátil celý a zdravý –
však on to císař pán bez tebe spraví!
Rozluč se přátelsky s kamarády
a nechej už tady té kanonády,
půjdeme s tebou hned do kostela,
shromáždí se tam osada celá,
velebný pán říká modlitbu míru,
složenou od Otce svatého k smíru.
Varhany zahrají, zpěváci s kůru –
Táto, pojď domů! Tatíčku, vzhůru!