Co jsi tak smuten, bratře? – Hlavu věsíš
a bloudíš bez slova a bez usmání!
– Já zhřešil proti velké lásce Boží.
Kázal jsem v chrámě, kázal z celé duše:
jak Bůh nás miloval až k hřebům kříže,
jak máme lásku spláceti mu láskou,
a jeho srdcem objímat vše bližní,
být chlebem lačným, zdrojem být všem zpráhlým,
všem nahým pláštěm, andělem být chorým,
útulkem štvaným, svobodou být vězňům...
jak v každé tváři máme vidět bratra
a v každém chudém poznat Krista Pána...
A po kázání lid jsem vyzpovídal,
a občerstviv jej sladkým chlebem nebes,
jsem chvátal domů. Nedaleko chrámu
jsem potkal stařenu, jež usrkujíc
se belhala. Tak hnusná, scvrklá byla!
Nos, bradu měla vousem zplesnivělou,
a na rtech měla neštovice černé...
Ta vztáhši po mně ruce, zapištěla:
„Ach – dále nelze – hlava se mi točí.“
Já měl ji vzíti pod paždí a vést ji!
Já – mladý, růžný – hlučnou třídou města
jak slimák měl se táhnout s čarodějkou!
Já, bujný život, se smrtí měl kulhat!
Jen kynul jsem – a pominul ji chvatem. –
Kus posed’, plaše ohléd’ jsem se po ní:
už baby neshléd’ jsem, jen Krista s křížem,
jak upadnul a toužně za mnou hledí
svým okem černým, jež mi vyčítalo:
„Ó, kazateli! – Slova – slova – slova...!“