Byl cvrček jeden – samá moudrost –
pěl v poli, nad ním šuměl strom;
když zašelestil, říkal cvrček,
že rachotí to hrom.
Když svatojanská muška létla:
„To velká byla hvězda,“ děl,
a unešen hned lýru zladil
a hymny o ní pěl.
Píď pole, na němž koncertoval,
byl neobzírný jemu svět,
a jako hudba sfér mu znělo,
když slyšel žáby pět.
A když pak člověk s kosou přišel,
tu bázlivě se v díru skryl
a šeptal si: už jsem ho viděl!
Bůh světů! Bůh to byl!
A věřil v světový svůj názor
a věřil v pravdu svojich slov,
divil se hloubce myšlenek svých
jak jiný filosof.