Z květiny zrozen bílý Květ,
tak líbezný a skvělý,
že andělé, jej uvidět,
s nebeských výšin spěli.
A zpívali mu nadšeně
a na své lýry hráli –
že pastýři a ovečky
jak omámeni stáli.
Ze země Květ ten tělo vzal,
leč duši s nebes výše,
byl malinký, leč zář svou pjal
nad svět a jeho říše.
Když hvězda Květ ten spatřila,
na východ pospíchala
a smutným králům toužícím
tu zprávu zvěstovala.
A oni za ní přes pouště
a přes srázy a hloží,
by mohli zlíbat, uvítat,
to krásné Kvítko Boží.
Jeden mu nesl korunu,
druhý kadidla vůni
a třetí myrhu indickou –
šli hledat Květ, kde trůní.
A dlouhá léta Kvítek ten,
rost’ utajený světu –
znám jenom malé chaloupce
v městečku Nazaretu.
A potom chodil po vlasti,
nebeskou vůní dýchal,
nejeden rybář nechal síť
a za tím květem spíchal.
Když dotkla se ho nemocná,
hned novým zdravím vzplála,
když pohlédla naň hříšnice,
hned z hříchů svých se kála.
A kdo řeč jeho poslouchal,
měl krásy světa dosti,
tak pustou země byla mu
a snil jen o věčnosti.
A proto vládci země té
Květ na kříž vbili hřebem –
a ve způsobě zakleté
je nyní bílým chlebem.
A na oltářích rozkvétá
při sladkých zvonků znění
a volá k chudým do světa:
„Já dám vám občerstvení!“