Slyšel jsem zníti pověst,
a věřím vám jí sám:
– kdes ve hlubinách lesů
prý buduje se chrám!
A kdo že chrám ten staví?
Svatopluk, starý král!
Staví jej za pokání,
že proti Svatým stál.
On sám položil základ,
než umřel znavený,
ted’ prochází jen vlastí
a snáší kameny:
Kde Slovan pustí kámen,
jejž proti bratru zveď,
král rozjasní hned líci,
krev omladá mu hned.
Ten kámen hbito zdvihá,
s ním chvátá v lesů tíš:
a hned o jeden kvádr
chrám vyční k nebi výš.
Když pro vlast dva se spojí,
král pílí v lesů hloub
a ze základu chrámu
zas nový roste sloup.
Až v objetí jak bratří
si všeci stisknem dlaň:
Tu nad mohutným chrámem
on sklene zlatou báň.
Aj, vznáší dostavěný
chrám hlavu k výsosti,
chrám smíření a lásky,
chrám svaté svornosti!
V ráz zavznějí mu zvony
a vzbudí českou zem,
a národ přijde celý,
by jásal v chrámu svém.
Tam v celém nebi světel
král stane u trůnu,
a národ šťastný, volný
mu vstaví korunu!...
Tak na výšinách lesů
se staví velký chrám.
Já jsem tu pověsť vysnil –
a věřím vám ji sám!