Červnová noci kouzelná!
Keř svatojánské jiskry střásá,
kol po horách všech oheň plá,
kol ohňů chasa bujně jásá –-
a roztáčejíc světla svá,
zvěsť plesnou do údolin hlásá,
že zítra svitne jasný den,
kdy Křtitel Jan byl narozen.
Jan Křtitel jako malý synek
už zamiloval samotu,
v tmách lesů hledal odpočinek
a srdečko mu rostlo tu;
už bujných, hlučných her se štítil,
neb vyšší touhu v srdci cítil.
Hoch často v pusté sluji skal
se hluku světa ukrýval,
by mohl mluviť s Bohem svým.
Kdys, umdlen slunkem červnovým,
tam usnul v dlouhých modlitbách.
Když procitnul – noc tichla v tmách,
jen sem tam cvrček skrytý cvrčel
a potůček jak ze sna hrčel.
I skočil hošík ulekaný
a hledal cesty na vše strany,
šel po skále a propasti
a nemohl se vymásti.
Tu znaven klekl v chladnou trávu
a k nebi zbožně zdvihl hlavu:
„Můj Bože – nikde hvězdičky!
Juž pláčou oči matičky,
a syn jí bloudí v temné noci.
Ty, jenž jsi poslal světlo své,
by našli Tě tři králové –
ó přispěj ku pomoci!“
A hle! tu brouček zahořel,
dál nesl se a dál se skvěl,
dál ponášel mu lampičku
a osvěcoval cestičku.
Jan Křtitel s myslí důvěrnou
šel domů za svou lucernou.
Ten brouček ke svatému Janu
vždy po lesích se třpytí hloučkem,
plá v každou rokli, v každou schránu,
a svatojánským sluje broučkem.