Za jasných oblaků sedali do vlaku, na hoře, na důle srovnali škatule,
v jizbě pak šílené nad lány zelené, nad smrky, nad duby létli jak holubi,
nesli se po stráni jako dva havrani a potom funěli tmavými tunely,
k sobě se shýbali, ruce si líbali. Mýtinou na krátko mihlo se srnčátko,
jahody do vlaku zdvihalo děvčátko, míjeli paláce hrdé jak v pohádce,
paláce studené, hlavy v nich znuděné, shlédli, jak v chaloupce, slimáčí škařoupce,
rodinka přebývá štěstím se usmívá. Alpy se týčily do bílých mračen,
ledovce svítily – každý byl nadšen – vodopád hučel, tisíc duh sršelo,
jak by jim v pozdrav žehnání pršelo, kostýlky s věžemi dělaly kázání,
že už jsou růžemi na věky svázáni. Svět je jim zahradou z prava i z leva –
oni v tom ráji jsou Adam a Eva. Dělníci na poli, kravky i koně,
ptáček, co šveholí – všecko je pro ně. Podivný nový lid, kroje i zpěvy –
(on ji chce poučit, sám však moc neví.) Tu hrad, tam ruina, a tam už shasíná
v červáncích večera zrcadlo jezera. V moři se koupali, lodí za houpali,
komárům z Benátek dali svůj poplatek, v gondole jezdili, byli v San Marku,
švagrové koupili skleněných dárků, koupili bombony, oranže, lahůdky,
tučnými obědy zkazili žalůdky. Zajeli – jako v let – na chvilku do lázní,
(nádherou toalet židovky poblázní), nádražní lomozy v řadách tu povozy,
kufry a škatule. Spávali do vůle po různých hotelích na měkkých postelích.
Ach, jak jí blaženstvím zaplálo líčko, služky když: „Kulíbám, milostpaničko!“
Tchýní a tchánovi napsali pohledů, (ona též přítelce, aby se chlubila,
k závisti budila) a také k posledu v jezeře na Bledu v kapli (dle pověstí)
zvonili na štěstí... A když tak objeli ten Boží svět, rádi se vraceli
v hnízdo své zpět (Na jaře bude v něm holátko pět. To bude krásnější
než celý svět.)
Cookies on Poetry Cove