Nevím, co to stihlo
myho milyho?
Pomátl se na rozomo?
Oko boli ho?
Z konca návsi jož se jindá
ščořel z daleka –
a včel, dež se potkat máme,
hajde otěká.
Jindová jož na pul mile
na mně kévával,
dnes šil zrovna vedlivá mě,
a mě nepoznal.
Chodák slepé, co pak mo to
spadlo do oči?
Mně se žalem pro mrzáčka
srce rozskoči.
O Brahovic za dědinó
stoji kaplečka,
tam přebévá divotvorná
moja vězdička.
To máš, svatá Otyléčko,
svičko pod obraz,
protře oče Vincko mymo,
ať mě pozná zas.
To máš, svatá Otyléčko,
svičko fontovó,
rožni světlo, ať mně chodák
vize poznovo.
Ale Svatá od oltářa
hlavó otáči:
„Jeho oče só jak rysi,
on má – bohači! –“
„Ale nic si, baroško má,
z teho nedělé,
šak on ešče ani s drohó
néni v kostele!“