SŮL NAD ZLATO.

Tři dcery moje! Pojďte sem mé děti! na starém dubě zelené vy sněti! Let padesáte kraloval jsem v slávě a vás jsem choval jako oči v hlavě.

Dnes už ta hlava sněhem zapadá, a moje rámě mečem nevládá. Pomýšlím, které z vás korunu dát! Než ji však složím, přec věděl bych rád,

jak která mě máte ráda! Nuž nejstarší má, v tvář mi pohledni! „Můj tatoušku, rozmilý pantáto, aj, vy jste mi nad stříbro, nad zlato!“

Tak nejstarší. A ke králi se shýbá a ruce vrásčité mu horce líbá. Nu, dobrá. A ty, dcero prostřední! „Já táto, tatinečku milený,

mám ráda vás, jak vínek zelený!“ Tak prostřední se vlídně k otci měla a révou se kol něho ovíjela. Nu, dobrá. A ty, dcerko poslední?

„Já, tatínečku, srdce mého půl, já mám vás ráda, ráda jako sůl!“ Tak ticho Maruška jen zašepoce a sladce dívá se na stařičkého otce.

Tu vzkřikly sestry: „Aj, ty nevděčnice! Ty nemiluješ otce svého více než marnou sůl!?“ – A Mařenka jim přikývala: Jako sůl!

A na krále se podívala – a bylo v pohledu tom srdce půl. – „Ty děcko nezdárné! Jak mě to bolí!“ Král rozhněval se, vousy probíral se.

„Když otce nevážíš si více nežli soli, jdi, jdiž mi z očí! Jdi si po svévoli! Až časy tak se promění, že sůl se více pocení

než zlato, drahé kamení, pak přihlas se s tou solí čarovnou a budeš královnou!“ Z hradu dívka kráčí,

v slzách jde a v pláči, slzami jde do světa, kde bodláčí rozkvétá, přes údolí, přes úbočí

bloudí, kam ji nesou oči, jen uzílek pod paží. Došla k chatky zápraží. Dobrá babička, dobrá –

z očí jí to hledí – matička podzemního obra, u kolovrátku v chatě sedí a zve si Marušku

za služku. Co Maruška v řece košulenky pere, sestra nejstarší si zlatá roucha bere. Co Maruška v síňce tenké niti přede,

sestra prostřední si v šumném tanci vede. Co Maruška slouží v prácech do únavy, v zámku sestry chodí z plesu do zábavy. Maruška jí chleba, teskní dlouhé noci,

sestry při hostinách laskají se k otci. Ale otec vidí, vidí už a věří, milejší že zlato nejstarší je dceři. Starší žádá zlata, mladší žádá svatby –

Ach, zelený vínku! Lituji své klatby! Často myslím na ni, rozmilou Marušku, něžnou, vlídnou, dobrou, starostlivou duškul Korunu bych dal jí, hned bych poslal pro ni –

pohádky však není v širém světě o ní! Kdo ví, která řeka tebe pohltila! kdo ví, v které moře tebe odplavila... – „Pane králi – milostkráli –“

příběh’ kuchař – „zpráva zlá! Hosté už se hrnou v sály – všechna sůl je rozmoklá!“ Nu, což nevíte si rady?

Honem poslat pro jinou! – Nelze, daleko je všady – za dvanáctou krajinou! „Tak sol něčím jiným slaným! –

Pro Bůh, co solí jak sůl? – Táhni mi s tím žvastem planým! Ať je zavčas pokryt stůl!“ Ach, byly to hody chutné!

Ty pečínky bez soli! Panstvo od hostiny smutné odcházelo v nevoli. – Král sůl v celém světě hledá,

všude posly vysílá. Ale kdo má, špetky nedá, kdyby zlatem vážila! Ochořely chlévy, domy,

král sám stonal na lůžku – Zas mu padlo na svědomí, vzpomněl na svou Marušku. Doba našla dobu, Marušenko, dítě!

Zajdi zase domů, toužně čekají tě. – „Ale stařenečko, jak já půjdu domů, když mě táta nechce. Ke komu, ach komu?“ Neplač, duše, neplač! doba všechno mění.

I sůl proměnila nad drahé kamení. Výslužky si žádej, co tvé srdce volí! – „Nechci, než hrst soli, pro tatínka soli!“ Nu, když tak si vážíš soli, dítě milé,

tu máš, vem si mošnu plnou soli bílé. Ani nevíš, jaký skvost ti v dlaně kladu. To ti syn můj přines’ z podzemních svých skladů. „S Bohem, chaloupko má, útulku můj zdravý,

když jsem neměla kam položit své hlavy! S Bohem, ovce bílé, milé jste mi byly, zvonečky jste žal můj z duše vyzvonily. Ptáčci muzikanti na košatém stromě,

vy jste písničkami staraly se o mne. Ptáčci prozpěváčci, vesele se mějte, ještě na cestu mi jednou zazpívejte! Pán Bůh zaplať, matko“ – chce jí líbat ruku –

kde je? – Kukačka jen z buku volá: kuku. Prošla hradem čtyry dvory v rouchu z plátna šedého, vzkřikli na ni: Král je chorý!

Nikdo nesmí před něho! Jen mě pusťte! dívka na to – nesu králi darem skvost, dárek nad stříbro a zlato,

uzdravuje na starost! – Pustili ji. Král ji čeká, slep a na smrt umořen. Dívka vešla, před ním kleká,

skývky chleba žádá jen. Nuže, podejte jí chleba! Ale – soli nemáme! –- Milostkráli, není třeba!

praví děvče neznámé. Ukrojila chleba krajíc, sáhla pro sůl do mošny, klonila se, podávajíc

králi dárek rozkošný. – „Sůl! Lidé, lidičky! Sůl v hradě máme! Co pak ti, panenko, v odměnu dáme? Žádej si démanty, stříbro a zlato –

nebo chceš království mojeho půl?“ „Nežádám, tatínku, ničeho za to, jenom mě rád mějte jako tu sůl!“ „Pro Boha! Ty jsi to, Maruško zlatá!?

Já jsem tě zapudil, nešťastný táta, a ty mi odpouštíš, andělské dítě? můžeš mi prominout nelásky hřích?...“ Maruška v náruč mu skočila hbitě,

ústa mu zamknula v polibcích svých. Maruška – králka na trůně má křišťál soli v koruně, sestry se před ní uklánějí,

všechen lid žehná lásce její, neb v její mošně zázrakem sůl množí se a živí zem. Teď soli – a vtipu je v království dost,

teď panuje radosť a blaženosť!