Pod prvním jara horoucím polibkem blažená rozkoší chví se Praha. V lehounký závoj páry se halí, jen její báně, věže a štíty
měděnkou třpytnou v nebe se týčí. Svatý Vít vznáší velebnou přilbu, Svatý Mikuláš září a v dáli v krunýři lešení mračí se Týn.
V klášterní zahradě strahovské stojím. Kolkolem trávník, zelený aksamit, sasanky bílé a jaterníky zdvíhají nevinně blankytné oči.
Suché listí kol šelestí tiše rašením květů, jež derou se k slunci. K prasknutí nality pupence stromů. Černý kos má z citronu zobec,
honí se svahem a vesele volá: Jaro je ráj! a výkřiky dětí radostně hrajících letí sem z města. Jaro je ráj! A přece mi teskno!
Ti co jásají, neví, co já vím: Město Libušino, město mé, po kterém hořel jsem v mladistvých snech, Santu Luciu českých srdcí,
obtáčí ještěr, obrovský, tmavý, ocelně lesklý jak Vltavy pás. Všechny tvrze už nepřítel stekl, všechněm zvonům jazyky svázal.
Město obležené a dobyté, a nemáš tušení o svém losu! V objetí draka se směješ jak děcko, a on ti užírá jazyk a srdce...
Nevěry drak a cizoty tvrdé. Kde je ten rytíř, jenž vysvobodí tě? Pátrám. A s Lorety cinká zvon. Vidím v městě v podkrovních mansardách
chýlit se do dlaní mladistvé hlavy, očí se dívají k Strahovu ke mně, zasněny v myšlenku stejnou jak já. A zase klopí do knihy zraky,
do knihy dějin národa svého, mluví s dávnými hrdiny země, s Methodem, Cyrillem, s Václavem, s Karlem, se Štítným, s Balbínem, Jablonským, Sušilem,
sáhají k mečům a střásají snění, řadí se v šiky a dunícím krokem hrnou se s nadšením do boje s drakem, setnou mu hlavu a vyprostí vlasť.
Doroste drahý, jemuž kol hlavy svatozář mládí a nadšení plane, blanické vojsko, naděje naše, protři už oči, k vítězství vstaň,
vytas už zbraň a potři tu saň!
Cookies on Poetry Cove