Jak se skály se šklebí na nás ten starý hrad! Moc přešlo jeho lebí, moc může povídat.
Co vyprávěl mi smutně, já, drazí, povím vám: O krunýři a kutně vám píseň zazpívám.
Kdys rytíř Bohuš seděl u okna s chotí svou, byl s ní jen málo neděl, s ní krásnou, spanilou.
Tu „trará“ zazní zdola, hrad celý slouchá tich: v komnatu v černé kápi vstoup’ mladý, štíhlý mnich.
Byl vysokého čela, z očí mu oheň hrál, řeč jeho vřelá, smělá: „Vás zdraví svatý Graal!
Hrob svatý vysvobodit chce Bůh a volá tě! Ó, připni kříž a táhni na pomoc Golgatě!
Báječné uzříš kraje, rozdivný poznáš lid, nesmírná kořist zraje, Hrob bude vydobyt!
Tvá krásná paní skloní se k ňadrům vítězným – vem kříž a lid a koní, Bůh mluví hlasem mým!“
A rytíř táhnul s pluky a s pohany se bil, nes’ pouští, moří muky – však Hrobu nedobyl.
Lid jeho padl v hoři, on sám se navracel na sešlém, věrném oři roztoužen k vlasti zřel:
„Krásná je svatá Země, zářná je hvězdná dál, pláň moří, sněžek témě, vzácný je svatý Graal!
Luzná je s vrahem sázka, božské jsou svaté mše – však láska, láska, láska – láska je nade vše!“
„Ó, paní, v srdci nosím tě k dálným končinám, zrak slzou pro tě rosím, na tebe vzpomínám!
Mne všechno nudí, studí všech Orientů třpyt – jen k jedné věrné hrudi se toužím přitulit!“ – –
Zatroubil pod svým hradem a vrátný otevřel. „Ó, Bože! Vše tu ladem! Proč v oku Tvém je žel?!
Kde je má mladá paní? Kde kastelán je můj?“ A vrátný rukou brání: „Můj pane, prosím, stůj!
Mnich, pane, jenž tě zlákal, to nebyl Boží mnich, to vlk byl, to byl šakal, žádostný statků tvých.
Když odtáhl jsi v zbrani, on s harfou přišel sem a zpíval před tvou paní s milostným zápalem.
A přišel zas a znova, byl sladký, přítulný – tvá paní byla vdova, on pěvec potulný.
Když kvetl máj, on těkal s ní na lov sokolí – a marně lid tvůj čekal a pátral v okolí.
Hned za nimi se vydal tvůj starý kastelán, a já hrad pustý hlídal, tak našel mne můj pán.“
A rytíř stál jak sklaný, zlomený, zoufalý, a všechny staré rány jej pálit počaly.
A neřek’ ani slova, jen s koně seskočil, mráz zatřásl jím znova – v hor lesy zabočil.
V poustevně rána srůstá, však často pěstě vzpnul: „Ó, Bože! Drž mi ústa, bych zrádcům neklnul! – –„
Cookies on Poetry Cove