Děl PETRKLÍČ: Já Vesně otvírám a zvoním lidem ve přírody chrám, a poutník-li mě na lučině zočí, rozjasní zraky, kloboučkem si točí.
MATEŘÍDOUŠKA šeptala: Mne zase teší velice, že první jsem se dostala do Erbenovy Kytice.
Všude je čtena, ode všech znána: „Zemřela matka, do hrobu dána...“ A nato praví POMNĚNKA: Toť vše jen báseň, domněnka.
Leč skutkem jest, že zřím, jak dětské oči a milenky mne nosí ve vrkoči! A nato dechla RŮŽE vůní čarovnou: Já uznanou jsem květin královnou!
Jsem ctěna od snílka i od velmože, mne královny si stelou na své lože! Tu MUČENKA dí fialovým retem: To všechno páchne tímto nízkým světem,
z vás ale žádná tady není, jež slavila by Krista umučení! Hned nato LILIE dí ve skromnosti: Já symbolem jsem ctnosti, nevinnosti.
Kdo kněžnu nebes uctít chce, ten moji tvář s nadšením svatým staví na oltář! A nato hořký POLÍNEK se vzrušil ze svých vzpomínek:
Co ctnost i krása tam, kde není zdraví? Mne jako lékaře svět celý slaví! Poslední, hrdě šíji vzpjav, děl nevšímaný BOLEHLAV:
Já, nejslavnější, končím vaši vádu: Já Sokratu jsem otevřel říš Hadu!* Tu v zmatku každá květina uklání hlavu do klína:
„Má pravdu? nemá?“ dumaly... Filosofie nestudovaly!
Cookies on Poetry Cove