Dež sem já šil do Držovic,
potkala mně Hlóčela,
o Romži a Bůh vi, co vic,
žalobe mně hočela:
„Romža pořáď nadává mně,
že pré já so rozrepa,
komis pré je skrzevá mě
a že nemám Filepa.“
„Že so leda horská banda
a že lezo do města
neznahaňba košolanda –
ona pré je nevěsta.“
„Ona pré má hezky kóske
raku, okónu a ščok –
já pré bělece a hróske,
samá žaba, ščór a mlok.“
Otěkal sem od Hlóčele
k Držovicom selnicó –
a to zas mně Romža mele
žalobe jak trdlecó:
„Hlóčela mně pokuj nedá,
pořád´ čémse pokóši,
zkazoje mně, že mám smotek
a že mně to nesloši.
„Že pré chodim tajak omřa,
samá boži močka, křéž,
nadává mně „Romža-komža,
glerigál a tmářská spřež.“
„Že pré o sobě si meslim,
chco pré dělat regino –
ona pré má k sobě město,
a já jenom dědino....“
Jářko: Ticho beďte obě!
Deť vás brzo Valová
ve svym blatě jako v hrobě
obě sestre pochová.
Nač se zlobit? Nač se peklet,
tajak divy furie?
Nač tá metel? Nač ten nekled?
Neslešite rekvie?