K vánocům už srdce touží:
Slunce vstává z temnot hrobu.
Den se dlouží!
Na jitřní hlaholí hluboké zvony,
na zmrtvýchvstání světla –
Kristus se rodí!
Zvěst ta chmurným obzorem letí
a šumí až v kořenech stromů,
ty novou čerpají mízu do květů.
Zvěst ta jímavě zabírá do srdcí
a starou v nich budí radost a nové písně.
Solistitium! Heliotropion!
Evoe! Aleluja!
Zas počnou kohouti zpívat
za jitřního šera,
zas počnou šveholit ptáčata sterá,
teď zvrátí se dlouhé, nekonečné noci,
jež až k polednám se táhly,
a vzplanou růžová jitra!
Buď zdrávo, světlo!
Růžoprstá Zoro!
Buď zdráv nám, Kriste,
dítě úsměvné v jesličkách,
jež záři neseš světu!
Den roste a roste, jak mladý hrdina,
Na Nový rok o slepičí krok.
Na Tři krále o krok dále.
Na hromnice o hodinu více!
Světlo! Světlo! Světlo!
Života a radosti svíce.
Minula doba hrůzy a postrachů nočních –
už plno všude kraslic velkonočních –
už můra svalena s prsou –
zas možno dýchat, volno hrát.
Národe, vstaň a skoč jak obr
a slav svůj slunovrat!