Vlak pádí v slunný letní den –
dům strážný vedle trati,
a za ním role slunečnic
se v letním slunci zlatí.
Jak škola zbožných prosebnic
tu stojí v zlatohávu
a sborem k slunci v jeden směr
svou pozdvihují hlavu.
A sborem se mu klanějí
a vzývají své božství –
nikdy jsem nezřel v modlitbě
tak veliké jich množství.
Tak všechny byly vnořeny
ve svoje ideály –
jenom ty zadní všetečně
se na vlak ohlédaly.
Můj Bože, už i květiny
pobožny nejsou všecky!
Měj, prosím, tedy shovění
s lidskými také děcky!