Letos mi vyrostly moc krásné květy,
kořenně vonné, bílé, ruměné
a nevadnoucí jako amulety;
jsou to mé divné květy slaměné.
V kytičku svázal jsem je tenkou nitkou
a dolů květem jsem je zavěsil,
tak ustrnuly a jsou živou kytkou.
Co jsem se z ní už dávno natěšil!
A přišly mrazy, vánoční pak sněhy,
kdy kvítko jest už bájí, vzpomínkou –
a slaměnky mé plny krás a něhy,
jak včera vzkvetly by, tu čerstvy jsou.
Tak, milý příteli, toužíš po kvítku
pro celý život? Nevol si pomněnku
ni cyklamku ni růži aksamitku –
vyvol si drsnou, věrnou slaměnku.