Za stavem věků sedíš kdes a tkáš.
Osnovu zříme – tkalce nevidět.
Na kobercích Tvých hodujem a modlíme se,
leč ruky, jež je vázala, zrak nevidí.
Jsi ukryt za Svým dílem, cudně skromný,
my obdivujem obraz – neznámého Mistra.
V plášť přírody jsi přísně zahalen,
jen občas cípek odhalí se zázrakem...
V hrob kladem těla nesmrtelných duší –
hrob otevřen – a tělo ještě tlí.
Tys zakázal svým přátelům je odnést,
by nezradili Tvého tajemství.
Však jednou jsi se mezi tvory objevil,
i tu se’s ukryl ve tvář člověka.
Jen třiatřicet let jsi chodil mezi námi
a pak se’s ukryl v Chleba podobu.
Tvým pláštěm nebe, plné zlatých hvězd,
a země jako perla na něm blyští se.
Procházíš srdci, dějin divadlem –
Tvůj cítit hlas, Tvou sílu viděti.
Leč Tvojí tváře nikdo nespatřil,
kdo rouškou krve zrak má zastřený.
K Tobě se hory pnou a Tobě vichry dují,
za Tebou mračna jdou a moře vlnobití.
Tápaje člověk za Tebou se shání
a hledá podpis na obraze světa.
Hledá jej v cihlách starých Babylonů,
hledá jej v petrefaktech hlubin prahorních –
hledá jej v ducha hloubi, věštců fantasiích
Ty záříš jen svým dílem – Mistr Neznámý.
Až jednou shodíš závoj, svět se zachvěje
nesmírnou hrůzou, štěstím vesmírným.