SFINX

Nám Samum šlehá písek do očí – nečekej, že se po nás otočí vznešená Sfinx. My brodíme se pískem zmítání –

leč dál má v mrtvém zraku usmání vznešená Sfinx. Co jest jí do zápasu našeho? Vždyť ona není z rodu lidského –

vznešená Sfinx. Její je poušť a ona vládne v ní, jen ona zná to pouště tajemství – vznešená Sfinx.

By nerušil ji nářek prožluklý, má zahaleny uši do kukly vznešená Sfinx. Čím jest jí mravenčí náš shon a ston –

jen když má ona bezpečen svůj trón – vznešená Sfinx. Má tělo lví, leč ani nehne se, má tlapu lví, leč v boj jí nevznese –

vznešená Sfinx. A na otázky lidstva nehlesne, když před ní na kolena poklesne – vznešená Sfinx.

Ó pane, němý, veliteli náš, snad v zrcadlo se někdy podíváš, kdo jest ta Sfinx.