Velký kříž stál na dědině. Kdo šel mimo, pozdravil tam: „Kriste Pane umučený, buď nám hříšným milostiv!“ –
Nedalo to čertu spáti, mnul si čelo, vrtěl sebou, jako by jej na nůž brali, až pak hup! a luskl si.
Proměnil se na poutníka, kopyta skryl dlouhým pláštěm, k Říhovi šel, sousedovi, který býval u kříže. –
– „Prosil bych vás o hlt vody. Ale máte kříž to krásný! Víte, co mu schází? – Stromy! Chládek! Vůně! Ptáčata!“
Hm – a Říha sázel stromky. Vyrůstaly, obrůstaly, zarostly kříž, přerostly kříž – nikdo si ho nevšímal.
Radostí čert neusínal, mnul si tlapky, vrtěl sebou, tancoval, div neobrátil peklo vzhůru nohama...
Radosť není bez žalosti a bez trní není růže. Víte, kdo byl čertu trnem? Bdělé zvony na věži!
Jen se z rána rozzpívají, hned se všecko ve chrám hrne! Nedávají čertu spáti, pořád do snů hučí mu.
Čert – a nevědět si rady! Udělal se kmotrem Říhou a šel k panu farářovi: Pochválen buď! pozdravil. –
Jako, že by obětoval něco na chrám, na zvonění, by se, jako, vyzvánělo na mši svatou dvakráte...
Fundace se založila. Dvakráte se vyzvánělo; ku prvnímu vyzvánění čert sám na věž chodíval.
Bumbum, bimbam, tak to hřmělo. Kdo spal, ještě obrátil se – vždyť to ponejprv se zvoní! – schrupnul si, měl ještě kdy...
Bimbam, bumbam – tak to hřmělo při poprvním vyzvánění – při druhém jen: cinky, blinky – kdo byl usnul, chrápal dál.
Když jsem přišel do kostela, varhan hlas tak smutně volal, nikdo s nimi nenotoval, k pláči bylo Gloria.
Na obraze na řetěze rarach smál se... Od té čertu, byť i louskal růženeček, nevěřím a nevěřím!
Cookies on Poetry Cove