Šel rozsévač a slunné sprchy
na sirou zemi rozsíval,
a jedna padla v sněžné vrchy
a sníh se v bystřen rozplýval.
A jedna padla v jizbu kmeta,
jenž oučtoval již se světem –
a náhle zapomněl svá léta,
jak byl by šťastným dítětem.
A jedna padla do tmy křovin
a hned z nich dýchly fialy
a v loubí stromů tisíc novin
z niv dálných špačci zpívali.
A jedna v jizbu lakomcovu,
jenž čítal zlato na stole,
ten hněvně začal čítat znovu,
že zmaten byl, pln nevole.
A jedna zlatá prška slunná
zapadla v srdce básníka,
a jeho srdce jako struna
hned sladkou písní naříká.
A dávno prška zhasla zlatá
i rozsévač sám v bezdno kles’,
leč lásky, štěstí píseň svatá
ta v srdcích svítí ještě dnes.