Krvavé rány,
hluboké rokle,
zejí v mém srdci.
A z těchto hlubin
šlehají květy
plničké trnů,
plničké krve –
krvavé růže,
zápasy Církve.
Na kraji ale
krvavých srázů
v tichounkém koutku,
v bezvětří duše,
pučí mi ticho
Sedmikrásenky
v košilce bílé
s korunkou zlatou,
s očkama rosy.
A já je sbírám,
do kytky vážu,
duším je nesu,
bratřím a sestrám.
Vím, k jiným chodí
pyšnější Musa –
s hedvábnou vlečkou,
s vějířem hravým,
s parfumem pižma,
s francouzským vtipem –
jako ta dáma
s kameliemi.
Ke mně dnes přišla,
prostinké dítě.
Já jsem ji oděl
v sukničku rudou,
v živůtek modrý,
v rukávce bílé,
v lehounké čižmy –
a tak ji posýlám
radostnou v svět.
S dětmi je dítě,
s květy je květ.