Mám tě a líbám – přísahy tvé slyším,
tvé laskání a hymny o tvém štěstí – –
Dnes opájíš mne májem bouřlivým a tišším –
zítra jsi strom, jímž podzim zašelestí.
Už neznáš mně, tak cize zrak tvůj hledí,
tak ďábelsky, jak hroznýš zdivočený –
včera jak andělé, již jenom lásku jedí –
a dnes mne vypíjíš s vilností nízké feny.
Hle, když tě nejvíc mám – býváš mi nejcizejší –
když nejvíc věřím – nejvíce mne šidíš,
čím víc tě stíhám, tím jsi vzdálenější,
když líbáš nejsladčeji – nejhořčeji nenávidíš.
Tak záhadou’s mi věčně nechápanou
jak moře, jemuž nikdy nelze věřit –
polibek na rtech, v ruce nůžky planou,
zda mohla bys mi vlas i sílu měřit.