Ve chvílích hloubky divívám se, Věčný:
Jak mohl jsi tak křehkou nádobu
postavit na oltář Svůj obětní?
A tolik květů do ní zasadit!
Věř, často bojím se, že rozpukne!
Tak často o tom smutně přemítám,
zda jsem se do svatyně nevetřel. –
S hořkostí v srdci hlásám Slovo Tvé,
neb jest mi vyčítavým zrcadlem.
A k oltáři jdu krokem váhavým,
jak Jidáš, kdy šel Mistra políbit.
Pít kalich Tvůj? Vždyť kříž Tvůj nenesu!
Rád pohodlíčko líné hledal jsem,
rád místo lásky hodil kamenem
a místo úsměvu jsem zlostně křikl.
Nejednou jsem Tě nesl z musu jen –
jak osel onen do Jerusalema.
A po kobercích, Tobě prostřených,
já domýšlivě jsem si vyšlapoval
a palmy Tvoje sbíral pro sebe!
To měl být apoštol: To Kristův kněz!
A při tom jsem se v svatost odíval,
přijímal duší zbožných pozdravy! –
Hle, Pane, vidíš, jaký žebrák jsem?