Ty sedíš na pohovce,
na klíně kytaru,
na strunách sní tvá pravice
jak labuť s ohnutou šíjí,
a v očích tvých blouznivý smutek,
zasněný žal...
zavolám malíře,
by tak tebe vzal,
a pod obraz napíšu:
Vtělený žal.
Ne, já nejsem Žal,
tak mne nemaluj!
Já miluji slunce,
radost a smích
a záhony v ohnivém květu.
A teskním jen,
že kytara nejásá sama.
Ty miluj a maluj si Žal –
já jsem radost!