Ó Prométhee! Chápu tebe, chápu!
Jak ty jsi kradl bohům ten svůj oheň,
tak já též kradu záři poesie,
tak kradu blesky na zlobu a nízkost,
a jako ty já na Kavkazu visím.
Mé písně všechny jsou jen ukradeny,
vyrvány kradmo z kolotání žití.
Jsem stále střežen, stále spoután ležím,
kolkolem mříže rozkazů a klateb,
okovy všednosti a nízkých trudů,
a s touhou zírám ve vysněné světy,
v plameny západů a hvězd a zoří.
A chvílemi, když žalářník můj zdřímne,
jablko urvu v sadě Hesperidek
a vítězně je vrhám v nudu světa.
A svět je pošlape, můj oheň zkálí,
lhostejně zhrdne kořistí mou jasnou –
a já dál úpím, přikut na své skále.