Snem hrozným jsem se zmítal:
Slyšel jsem bouře hřmět,
a v drápech lític války
se svíjel celý svět.
A procitnu: Aj! Vesna
jde sypouc květiny,
a města slyším plesná
a smavé dědiny.
Kol v hájích hrají housle
a s nebes tisíc lýr –
hle, vůkol štěstí jara
a usmívavý mír!
Pěnkava zpívá s plotu
a s výšin skřivani,
a špaček zkouší notu
k novému zpívání.
Květ bílých sedmkrásek
se dívá do vody
a s věnci pampelišek
jdou dětí průvody.
Tam v slunném modru plynou
beránky jako sen,
a včelky vyletují
pro zlatou kořist ven.
Ač vše to vidím, slyším
znít z lučin, hájů, cest,
přec to vše pouhým sněním
a za to pravdou jest:
Domy jsou poloprázdny
neb mužové jsou pryč,
po cizích pláních honí
je kruté války bič.
Třesk granátů hřmí světem
a v dešti hromných střel
tam po stech mladé hlavy
padají v písku běl.
A doma matky pláčou
a ženy zoufají
a vyhnanci se světem
jak ovce toulají.
A velká města hoří,
jich věže výstřel smet –
a z rozvalin se tvoří
neznámý nový svět.