Dnes, Drahý, vím, čím byl jsi mojí pouti,
teď, kdy jsi s bohem dal mi na rozcestí.
Můj stožár skácen jest – kam nyní plouti?
Můj kompas ztracen – kudy v kraje štěstí?
Ó blažený, kdos našel velkou duši
a věrnou láskou přikoval ji k sobě –
pak nechť se moře do útrob až vzruší,
ty jako Petr po jeho jdeš zlobě.
Když srdce tvé se za bludičkou plaší
a ulétá za zpěvem ochechulí –
on brejle pravdy k oku tvému vznáší
a na svou hruď jak na stožár tě tulí.
Když kárá tě – ó políbni ho v líci,
tvá vada třískou mu ve vlastním oku!
A když se na moc vrháš v příboj hřmící,
on životem svým podchytá tě v skoku!
Když ve tvém srdci ideál se vznítí,
on první jest, kdo chápe jej a vítá,
a jiskra nadšení mu v oku věrném svítí,
an božské síly k zápasu ti skýtá.
Nepřítel jedem napustil své slovo –
on šíp ti vytáhne a balsám vlívá!
Už na tě sahá rámě tyranovo –
on hrudí svou tě zastává a skrývá!...
Miláčku, vrať se! Nechoď v kraje cizí!...
Jen slabé „s bohem“ vánky ke mně vanou,
On zvolna v plání zašeralé mizí –
ó nezapomeň, bratře! Na shledanou!