Ohlušný potlesk sálem doburácel. Dým kadidla se kolem boha ztrácel, Syn Heliův se z jeho mraků nořil a věřícím svým půvabně se dvořil.
Keř růžový nes – kořen nahoru – a takto počal v sladkém hovoru: Přátelé slunce! Jak každý z vás se přesvědčiti může,
jest to, co v ruce tady nesu růže. My v čítankách to čtli a v učebnicích, že růže královnou je ve květnicích, ji chválil Hâfiz, Šalomoun v své písni
duch její sladký v sametové třísni... To však je všechno švindl – věřte mi! – Šeredy větší není na zemi! Jen vizte (zdvihá kořen nahoru)
tu roztřapanou, černou potvoru! A její vůně? – Přivoňte, jak páchne – tu leze po ní červ! Mně neupláchne! A zlostný tvor je růže, nelítostný!
Zde, prosím, vizte zakřivené ostny, jež po celém jí těle drze trčí – nu, zkrátka: Zmetek s poťouchlostí krtčí! Dál slavena buď, stvůro nebásnická –
jeť nesmrtelná věru hloupost lidská... (Odhazuje růžový keř gestem pohrdání a zdvihá durman květem vzhůru:) Muž rozumný a ve vší kráse gourmand ctít může pouze nádherný zde Durman: To jméno! Jako když hrá harmonium!
Datura – zní – Stramonium! On roste volně, bez pout zahradníka, má hojnost bodců, ostrých jako dýka – tož mužnosti znak, síly neústupné.
Nechť noha stáda na hlavu mu dupne, on s příštím létem rozkvétá zas v kráse! – Stříbrné číši květ ten podobá se, z níž pije král! A bouquet toho vína!
Kdo okusil, ten strastí zapomíná, a hlava jde mu v omámení kolem – Ó Durmane, můj bratře, květem spolem! Dvacáté století má spasný úkol:
by všechny růže vyplenilo vůkol a církev římskou – zvlášť pak Lutinova, že kritisuje činy mé a slova... Tak vidím pravdu Já – Syn Slunce – Machar.
Kdo vidí jinak, mamičc jest a chachar, ten vypráskán buď z lidské společnosti – a bez pardonu! – ať v něm praští kosti.“ Hlas lidu hřmí: „Hle, dobrý, měkký člověk!
Buď veleben a chválen věků po věk.“
Cookies on Poetry Cove