Neděle postní – družebná –
a venku sníh a mrazy.
Tu na dvéře kdos mi zaklepá
a děvulenka vchází.
Chudobné, drobné děvčátko,
zimou se celé třese,
rudého hejla na nose
a v ručince májík nese.
A zpívá, že už jaro jde,
a na koni svatý Jiří,
že zemi zmrzlou odemkne
a voňavým kvítím zvíří.
Že pastviny a lučiny
se v slunci zas rozveselí,
že stáda a děti a motýli
se v travinách roztetelí.
A zpívá to notou prastarou
a slovy jak dávno a loni,
z úst jejích pravěk sladkou hrou
a hlasy pradědů zvoní.
Tak mluví mně dávno zetlelí,
přes věků propast mne zdraví,
a venku ač sníh se chumelí,
v mém pokoji květen je smavý.
A na stěně harfa má zakletá
se probouzí v slunci a hraje,
že záhy se pustíme do světa
a vysněné spatříme ráje.