Do Bonnu – je tomu as třicet let –
přišel na kliniku rolník, na jazyku vřed.
Professor prohléd’ jej – čelo mu přelétly stíny,
svolal kol sebe studenty medicíny.
Tu Aesculapova bujná mláď
se hlučně vhrnula, kol zůstala stát’.
A profesor dí: Případ to povážlivý.
Jazyk je pryč. Štěstí, muž zůstane-li živý.
Nuž, člověče, máte-li ještě komu co říc,
povězte to, po operaci nelze víc.
Vše napjato, profesor, posluchači,
všeci mu na ústech visí, blíž se tlačí.
Muž sklonil hlavu na chvíli –
a zdvih ji a rtové pevně pravili:
Pochválen buď Ježíš Kristus!
Zachvěla se řada, mráz všem přeběhl záda,
a mnohému cosi jak slza se vkrádá.
Cos boří se v něm a noří ze hlubin,
co jako stín tam spalo v balvanech vin.