My už jsme přetrpěli větší hrůzy,
co stojíme zde plných tisíc let;
co orkánů šlo přes nás v hromné chůzi,
náš kmen byl nalomen, však novou mízou zkvet!
Dým požárů se valil naší zemí
a krve zátopy ji zalily,
i bratří rvali ji, kdy rvána všemi –
a přece nový život vzrostl z mohyly.
Spáleny chrámy, kláštery a města,
rab utištěný vyštván z chalupy,
mrtvými stlána vítězova cesta –
a z kostí vstaly mstitelů zas zástupy.
Nám hrob je úzký, my jsme ještě mládi,
nám budoucnost plá blesky zářnými,
náš útisk nezmaří, jen mějme sebe rádi,
jen chutě k sobě blíž a buďme bratřími.
Nám z Velehradu šumí žití zdroje,
nám otevřou se sluje Blaníků,
jen svými buďme, chraňme skvosty svoje –
z ran vzkypí růže, z pláče rokot slavíků!