Zavátá je krajina,
pusta dědina.
V jizbě bledá dívčina
stokrát šíti začíná,
toužně pátrá po dáli –
kde jen Jiřík otálí?...
Tu se kroky ozvaly,
posel nese bílé psaní,
plné snů a vzpomínání,
samá touha po shledání.
Dívčinka je pročítá,
tvář jí růží prokvítá,
očima je prolítá,
štěstí jí z nich prosvitá;
jehlu z vlasů vyplítá:
Tu máš posle dárek skvostný,
za ten lístek přeradostný!