V té zemi, již zbožňuje celý svět,
se zrodila květina bílá.
Sám Bůh se nemohl navidět
tak skvělého, čistého díla.
I sklonil se k ní a políbil
a vdechl v ní spásu světa –
a od té rod lidský si oblíbil
ji na věčná, blažená leta.
Té liliji básník holduje,
když opěvat lidstva chce spásu,
k té liliji malíř putuje,
když nadzemskou vtělit chce krásu.
A zvony vísek i kathedrál
jí nejsladší plesy zvoní,
a poutník za moře táhne v dál,
by uslyšel píseň o Ní.
K Ní vzpínají dlaně své nemocní,
kdo chrom byl, berly své složí,
a z temnoty světa ji jásot zní:
Buď zdráva nám, Hvězdičko Boží!
A já teď poklekám před Tebou,
dlaň zvedaje, Lilije zkvetlá,
by v smutnou a uvadlou duši mou
vnik’ paprsek rajského světla.
Tak úpěl k tobě básník, muž,
jejž znavily žití boje,
já skládám tobě na oltář
to mladičké žití svoje.
Ty pomocnice křesťanů,
stůj při mně každé chvíle,
ať v duši čistou zůstanu
jak kalinky sněhobílé.