Zvonů tré zní nad mou hlavou,
jejich zvuk je kovový,
plní duši novou slávou,
lámou staré okovy.
A ten trojí zvon je zván:
Slovan – Křesťan – Rakušan.
„Za svobodu slávských krajů!“
první struna zaznívá.
Vnikni v hloubku jejich tajů,
mladá duše ohnivá!
Ve vlasti měj volný stan
SLOVAN – Křesťan – Rakušan!
Druhá struna v srdci zvonů
ta má svatý, božský zvuk:
„Křesťan, bratr milionů!
Nerozborný, věrný pluk!
Vírou roste z běd a ran
Slovan – KŘESŤAN – Rakušan.
Od Krkonoš, ode Tatry
k modrým vlnám Adrie
národy chcem jako bratry
v klínu mocné Austrie.
Zvonů hlas zní, uragan:
Slovan – Křesťan – RAKUŠAN.
Přišel čas, by padla v trosky
stavba cizích vetřelců,
nový chrám jak přelud božský
tesán rukou umělců
uvítá nás do svých bran –
Slovan – Křesťan – Rakušan.
Nechť i posměch bloudů zraní
zvonů mojich trojici,
ony pějí v odhodlání:
Bratří! Na svou posici!
Nesmí býti udupán
Slovan – Křesťan – Rakušan!
My tu říši přetvoříme
ve zvonů těch hlaholu,
všechny zrádce pokoříme
v neústupném zápolu,
jásot zazní se všech stran:
Slovan – Křesťan – Rakušan.