První ruměn slabé zory –
jako když okřívá chorý –
líbá hory, sahá mříží
do žaláře na tvář mnicha.
Frater Angel v poutech leží,
na svůj obraz v dumách zírá;
zlatá zář jej obestírá,
Panna rty své otevírá:
„Angele, mé drahé dítě!
Vidíš, tak tě ve své sítě
vlákal věčný lidstva vrah!
Andělem-li Božím sluješ,
proč jen nebe nemaluješ,
proč jsi v propasť pekla sáh’?
Nyní pojd’ a ráj zas maluj!
Perutí svých nezakaluj
v hříšném vášní vzplanutí:
moje krása nech ti stačí,
netuž po peruti dračí,
máš-li křídla labutí!“
Tak mu děla, plna touhy,
a zas byl tu obraz pouhý.