Fuj! – ten hnus! – ta stvůra dračí! Každý, kdo jen malbu shlédne, nakvap čelo křížem značí, zachvěje se, hrůzou bledne,
odplivne a prchá z cely... Okénkem se večer dívá. Frater Angel osamělý hořce hledí na svou malbu.
Zachvěl se. Vždyť na něj plivá lid, jenž plivá na obraz! – Aj! – co to? –zří novou šalbu? Hrůza ďábla v slunku splývá
v jakés bolné zadumání, jeho škleb je trpkým smíchem. „Satan přec tak strašným není!“ zvolal Angel v udivení,
„a to, co zde sluje hříchem, přírody je hlas, jež volá a jíž nikdo neodolá!“ Ne – teď obraz hnul se zas!
Polehounku otvírá se jako brána z jiných světů a z té brány, rovna květu, kyne ruka – pravá, levá,
šumí bílý hedváb šatu, až tu z rámce celá děva vyskočila v letném chvatu sametovým střevíčkem
na dlážděnou cely zem. „Nelekej se, duše milá“, s úsměvem naň promluvila, ramenem jej ovinula.
„Pojď, již dlouho tebe hledám! U klášterní brány sedám, zda bych tě kdy zahlídnula, a ty na krok nevycházíš!
Na kolenou se tu plazíš v mrtvém, dusném klášteře!“ A tu na okénko cely spjaté révou do úponků
hrdličky dvě přiletěly. Sameček se k družce shýbá, oblétá ji, hladí, líbá, a jak hudba rajských zvonků
hlaholí to z ptačích rtů: Máj už tu! Cukrů! cukrů! – – „Prchni! Já jsem princezna, prchni se mnou v důvěře!
U moře mám bílou villu, prchni, krásný, do asylu! Krajina je líbezná, v oranžích tam vánky hrají,
vůni květů kolébají, a hrdlička volá v háji. Tam budem žít v lásky ráji jako zabloudilí v báji,
tam při mořském šumění vzdáš se snům a umění...“ „Nemohu! – Jsem vázán slibem!“ „Jenom pojď! My sliby slíbem!
Láska – první přikázaní!“ A on vzdal se jí jak maní. Objat horkým ramenem, šel s ní ve snu zmámeném
tichem chodeb, schody dolů. Došli k dveřím sakristie. Slyšet, jak se v snivém molu z chrámu lije melodie
žalmů pění zbožných mnichů... „Angele, jsi sakristánem, zlata, klenotů jsi pánem, drahý kalich vezmi v tichu,
na cestu ať zlata máme!“ Šel, odemkl skříně známé, s klenotem se k dívce vrací – Tu se ozval chodbou lomoz,
mnichové jdou právě z choru! – Dívka vzkřikla na kolenou: „Pomozte! Kdo dobrý, pomoz! Slitování mějte s ženou,
přispějte slabému tvoru! Hle, ten kalich, muži svatí...“ Bratři bledi, hrůzou jati, stáli kolem v černém hávu.
Opat došel vážným krokem, stanul přísně, ptal se okem: „Angele, kdo jest tu v právu?“ Angel, jako bleskem sklán,
spadl na zem na kolena, čelem bil: „Mě svedla žena! Milosrden buď mi Pán!“ – „Monastýra hanba světem
zítra půjde dračím letem. Angele, co spáchal’s nyní! Znova vrážíš Kristu hřeby! Otec řádu pláče v nebi
a dav nepřátel se šklebí!“ Bolné ticho zvučí síní. Angel v hrud' se bije, v tváře. – „Bratři, hle, on sám se viní
a náš Bůh je Bohem lásky, praví opat. – „Do žaláře zaveďte jej na pokání!“ „Půjdu, otče, bez otázky,
přijmu pouta bez reptání: dovol jen, ať svatá Panna, mojí rukou malovaná, do mých hříšných očí plane!“
Opat kynul: „Ať se stane!“
Cookies on Poetry Cove