V zadu knihovny jsou dvéře.
Nápis nad nimi plá v šeře,
jaký nad peklem zřel Dante:
„Já jsem brána k městu strastí,
k zatracenců smutné vlasti.
Všaké naději se braňte,
kdo mnou vcházíte!“ – On vešel!
Ďábelský stín se tu věšel
na ty svazky v černé koži,
na ty stvůry haeretiků,
spuštěncův a odpadlíků
od pověčné pravdy Boží.
Nejčernější vybral z knih
a zas dveřmi ven se mih’.
Často nyní v skrytu cely
Angel sedal před zrcadlem,
vilnosť ve svém oku vpadlém,
čítal život Floribelly,
rouhání měl na rtu zvadlém.
Marně zvonek volá k choru.
Angel sedí v tajném vzdoru,
hýří při poháru vína,
hýří a vše zapomíná,
co ho stálo muk a trýzní,
odříkání, bičování,
nežli v sobě zmořil vášně,
a než Bůh dal jeho žízni
pokoj, mír a smilování!
Teď je pustil se řetězů
jako feny, řvoucí strašně
jako vlny, hřmící s jezů.
Satana, jejž dávno zhubil,
znova ve tmách srdce budil
a jak mu teď lící kmital
odlesk plamu pekelného,
na plátno jej štětcem chytal,
zvolna kresle ďábla svého...