Pokušení.

Když na poušti jsem dlel a snul své plány, jak setřást jařmo, kterým spjato lidstvo, přistoupil ke mně černý pokušitel: Pamatuj na svůj chléb a dej si pozor!

Máš dobré bydlo, což pak tě už trká? Hleď s mocnými vždy z jedné mísy jídat, mlč k chybám, polichoť – a moc ti zbude! Ne samým chlebem živ je člověk boží.

Bůh živí lilije a krmí ptáky – snad pěvce svobody uživí taky. A nedá-li mi chleba, dá mi nebe. Tvá mysl vskutku hrdinská je. Žasnu!

Tys povolán, obrodit celé lidstvo. Jen jedné rány třeba, vzdorné, prudké, jen vzkřiknout na věži a skočit dolů – jen mečem rázně udeřiti v bránu –

a ihned Blaník otevře své síně – nesčetný zástup rytířů se vzchopí – jich koňstvo zarže, bujně zadupotá – nad tyrany tvůj prapor zabuchotá –

jen skočit, zařvat, jen se řádně opřít! I ne, roháčku! Nečekám já divů, ni náhlých převratů, ni Blanikiad. Pomálu musí pilovat se okov!

Pozvolna musí drobit se zeď Bastill! Je třeba opatrným být jak hádě a sprostným jako holoubátko bílé. Máš věru pravdu! Opatrným býti,

toť vrchol taktiky. Jen opatrně! Svou positivní prací získat vlivu, domoc’ se slávy, knížecího stolce – pak lehce zatočíš tím dle své vůle!

Je věčná škoda tvojí skvostné vlohy! Nech zápasů a zpěvů Tyrtajových („Fuj!“ politické písni volal Goethe!) a věnuj se jen tiché tvorbě svojí,

a vavřín slávy ovine tvé čelo a nesmrtelnost dotkne se tvých skrání – vysoko vstoupíš na Parnas... Když úpí lid, vem jas a slávu ďas!

Apage, Satanas!