Ještěrka má svůj kámen,
cvrček má díru svou –
mne šlehá slunka plamen
a sžírá duši mou.
Země jak pec je velká,
na míle nikde strom,
nezabzučí ni včelka,
jen od hor chroptí hrom.
Já jak ten blázen chodím –
dál nejdu – ne, ne, ne –
daleko housle hodím
do trávy spálené.
A na vzdory si lehnu
a zuby zatnu v ret,
z místa se za nic nehnu,
rád měj mě celý svět!
Nepůjdu dále, nepůjdu dále,
mám potloukání dost,
na nohou stále, vína na mále –
až každá brní kosť.
Radš se vrátit domů,
dřímu v stínu stromů,
nepůjdu dále, ani za krále,
mám už trampot dosť.“
A co si to tak bručím
a ležím na trávě,
cosi mi leze k uším
a dále po hlavě.
Mravenci! Kýho ďasa!
Čert vás tu dlužen byl!
A je jich celá chasa
a každý volá: Pil!
A nosí, vláčí, víří
a chvátá, klopýtá,
ten rovná suché pýří,
ten pupy počítá.
A já bych tu měl hníti?
Ne! Vzhůru, housle mé,
sta bratří žalosť cítí,
zas těšit půjdeme!
A zas si jaře notím,
sám sobě bych se smál,
a nevím, že se potím,
a v prachu cupám dál. –