Přes noc ořech opelichal.
Holý stál tu. Sotva dýchal.
Není plodů, není listí,
v haluzích jen vítr svistí.
Ořech stínil v léta vedře,
sladké plody dával štědře,
čím víc hole do něj bily,
tím víc plodů, více síly.
Celé léto v snění šuměl,
hovořit s mou duší uměl,
až teď náhle stichl zrána –
práce jeho dokonána.
Ke mně též se podzim sklání,
dospívám též z nenadání,
po bojích a hrách a muce
k nebi spjaté strnou ruce.
Vy, jimž plod můj v klín se ronil,
vy, jimž o hlavy snad zvonil,
na mne už se nehněvejte,
v čelo kříž mi udělejte.
Budete kdys také rádi,
když vám nejen kamarádi,
ale také protivníci
pocel míru vtisknou v líci.