Je tmavý les jen dokola
a na boru obraz Panny,
a pod ním lampička plápolá –
je starý a oprýskaný.
A někdo jej kvítím ozdobil,
ještě se rosa v něm třpytí –
já nemám tušení, kdo to byl,
však srdce mé s ním něhu cítí.
A v náručí beru loutnu svou
a hraji a hraji a hraji,
a nábožné city mi v duši vrou
a na rtech mi do písně zrají:
„Královno milosti,
Matko Milosrdenství,
Živote, Sladkosti,
výkvěte ženství –
buď zdráva, Maria!
K Tobě, slyš, voláme,
vyhnaní synové Evy,
v Tebe my doufáme,
že Boží utišíš hněvy –
buď zdráva, Maria!
Skloň oči laskavé,
studny milosrdenství,
ukaž nám Dítko své,
koruno ženství –
buď zdráva, Maria!“