„Dál! Kupředu!“ hřmí povinnost.
Jdem kreslit nové mapy.
My máme živé barvy dost –
toť krve rudé slapy.
Jdem nové říše budovat,
jak Prozřetelnost chtěla.
Dost máme kvádrů – řad a řad –
tisíců mrtvá těla.
Svět celý hnil už jako hrob.
My hmoždíři jej zořem
a starou prácheň starých dob
plamenným smetem mořem!
Do pokroku hry falešné
jen houfnicemi houknem
a kultury té vetešné
pozlátko liché sfouknem.
Svět starý byl pln rouhačů,
a Neřest zpychla hrozná:
za pláče pum a kartáčů
snad opět Boha pozná.
Byl prohnilý a zhýralý
a šlapal darů Božích,
od molů celý prolezlý
mu vyprášíme kožich.
Brat brata jako zlosyna
chtěl dávit jen a rváti:
Nuž, dnes je velká hostina,
jen račte sobě přáti!
Před námi požár, děs a shon,
za námi stohy trupů,
a cholera a mor a ston,
a havran sedá k lupu.
Hurrá! Hurrá! Vpřed, vojáci!
Jsou svaty naše pluky!
My nebojujem z legraci:
Jsme nástroj Věčné Ruky!
Jen dál a dále! Hromem vpřed!
Dál krve ručejemi!
Musíme zbořit starý svět
a stvořit novou zemi!