Už tisíc let jste klidně spali – proč nyní proti nám jste vstali? Proč duch váš světem zas se valí – kdo ticho vašich hrobů kalí?
Co mrtvo, mrtvo! Pokoj dej! Vy chcete vzkřísit pustou trosku? My nespočinem, dokud z mozků slovanských nejsou vyhlazena
ta nenáviděná dvě jména! A ejhle! z hlubin stříbra hlas, zní drahá jména, zas a zas: Pokoj dej? Cyrill, Cyrill – Methoděj!
Vy plémě dračí! Drzí štváči! Vás vypráskáme karabáči, jak jednou již za řeku Drávu jsme hnali Angelara, Sávu...
Ty zmije řecká. Pozor dej! Nač máme hůl a anathemy? Tvůj jazyk musí býti němý a žádné lstivé dušování
tvou pravověrnost nezachrání! A z hlubin věků zní to zas, slyš! Neúmorně duní hlas: Pozor dej! Cyrill, Cyrill – Methoděj!
My máme Berlín, Vindobonu, dost máme sluhů, chrámů, zvonů, dost máme kanónů a trónů, my dočkáme se tvého skonu!
Jen hrej si chvílku ještě, hrej! My zdeptali jsme mistra Jana, vám také odzvoníme hrana: Na vaše sídlo můra dána,
jed do studní – ha, znáte pána? A z hlubin věků zas a zas tak hrdě, slavně táhne hlas: Hrej si hrej! Cyrill, Cyrill – Methoděj!
Ó Methoději, starče klatý, my najít někde hrob tvůj „svatý“, věř, věř nám pevně: do věčnosti bys neshledal svých zrádných kostí –
tvým prachem zahrá větrů rej! Jak zmizela věž v Babylonu, jak padla říše Faraonů, tak musí z hrudí milionů
stín prchnout vašich snah a konů! A ze všech slávských krajů zas jak jedna bouře vzrůstá hlas: Větrů rej? Cyrill, Cyrill – Methoděj!
V noc před námi se přízrak zvedá Lva třináctého, mdlého děda, jenž dal se šálit, sotva věda, že nad ním zazní strašné běda,
že řek’ vám: Jen se nepoddej! – Spi klidně, kmete blábolící, my ušlapeme hlaholici, my rozsápem tvé „grande munus“
a brzo bude grande funus! A z dálných slávských končin zas hřmí jeden orkán, jeden hlas: Nepoddej! Kristus! Cyrill! Methoděj!
Cookies on Poetry Cove