Jdu Viou Appiovou. Slunce děsně pálí.
Ta cesta tvrdá jest a tratí se až v dáli.
A pomníky se táhnou vlevo, vpravo.
Rozpadlé, oprýskané. – Štěstí! – Slávo! – – –
Já zapomínám – tak mne zpíjí snové, –
že leží tady římští buržoové.
Vidím tu dřímat v slavném chorovodu
hrdiny všecky, padlé za svobodu.
Campagna – vodovody – hory v šláři –
a nápisy na hrobech reků září:
„Ubičován.“
„Ukřižován.“
„Šelmám vržen.“
„V pouta skován.“
„V kolo stržen“
„Utopen za večera.“
„Vypil číš bolehlavu.“
„Uzamčen do kláštera.“
„Kamením padl davů.“
„Pohlcen syčícím mořem.“
„Odsouzen na galeje.“
„Srdce mu puklo hořem.“
„Sešílel bez naděje.“
„Upálen v slámě a pýří.“
„Umrzl na Sibiři.“
„Otráven tajným práškem.“
„Vyštván do vyhnanství.“
„Učiněn dvorním šaškem.“
„Povýšen na panství
a zapomněl se nad bratry svými.“
Tak znějí jména jich. Ó, nepřehledná řada...
Na ztichlou Campagnu žal nevýslovný padá
nad těmi posledními.