Kde jsou ty krásné časy,
kdy v barvách hořel svět,
kdy planuly zrak i vlasy
a s kytarou zpěv náš vzlét’!
My naseli jásotu vzduchu
a na plátno zázraků
a do srdcí tajemných vzruchů
a úsměvů do zraků...
Pak přišla pochmurná zima,
nám štětec z ruky pad’,
i paleta ve sněhu dřímá
a v duši mlžný chlad.
A hořkne zpěv i sláva,
není už do hraní –
člověk se osudu vzdává –
zní píseň havraní.
A v zapadlé samotě snící
si zhořklý šeptá ret:
za srdce milující,
že celý dal by svět.