Přišel ke mně člověk, pravil teskně: Ó jak závidím ti, mrtvá Sfingo! Dračí křídla v srdci mém pne pýcha, ctižádostí strašnou hruď má dýchá.
Nechci sloužit, nesnesu já pout, nad svět, nad Boha se vyšvihnout, prvním býti toužím v palném hladě – a ty klidně ležíš ve své řadě.
Kdo ten strašný osten vetk’ mi do čela? – – Já jsem mlčela. Člověk stanul přede mnou a pravil; Přeblažená, netečná ty Sfingo!
V duši mé vře požíravá touha, abych svými zvát moh pole dlouhá, kupovat chci ženy, duše, těla, pyšné zámky, křídla archanděla,
hory zlata, i nebeské stany – a kol tebe táhnou karavany, a tys jejich skvostů nechtěla ? – – – Já jsem mlčela.
Ke mně přišel člověk s rozpáleným zrakem: Ó ty chladná, mramorová Sfingo Oči tvé jak ledné drahokamy! Moje hoří divokými plamy,
žádostí se jítří do orgií. Každý nerv se křečovitě svíjí, tělo po těle řve, níž a níže, nechať prasknou zákonů všech mříže,
nechať množí se rod nešťastníků, vše mi jedno – – – Píti rozkoš rtíků, vyssát pel a vůni všechněch květů... A tys panna bez touhy a vznětu,
ve mně vášeň vždycky skučela... A já mlčela. Přišel ke mně člověk ve zbroji a pravil: Rodino bez závisti a hněvu, tiché Sfingy!
Proč jen válka zuří mezi bratry mými? Zraky bičujem se řevnivými, šípy klepů střílíme a dýku pod žebra vrážíme trosečníku,
pro své chimery a utopie jdeme v boj, a bratří krev zem pije, králi tvorstva, největší jsme blázni, brodíme se v slz a skřeků lázní,
vyzbrojeni od pat do čela... Já jsem mlčela. Nelačníme, nežízníme, po zlatě ni po poháru,
netrpíme, netrýzníme, stále chladné v slunka žáru, prázdny záště, prosty lásky, věčně stejné klidu masky.
Lidstvem hraje v srdce lůnu svědomí a histerie – a my s výše svojích trůnů zříme do vln historie,
věčným hvězdám, svojim sestrám tisíce let v oči zříme, mlčíme a nesoudíme, neboť: Člověče, to víme,
že tys TÓNEM v písni Boha a my PAUSOU, která dříme... Tvoje vášně, křiky, vzlyky, nářek, jásot převeliký,
šílení a válčení nutny jsou v té epopeji jako naše mlčení.
Cookies on Poetry Cove