Blankyt se celý rozkřivanil
a sedmikrásy zaplály,
fialky voní, petrklíče
se strání kynou do dáli.
Jdu rázným krokem brázdou svojí
a zrno zlaté rozsévám
a potem svým a požehnáním
to símě Boží zalévám.
A vítr mnohé snáší v cestu,
sotvaže opustí mou dlaň,
a mnohé sezobají ptáci,
jak povinnou by brali daň.
A mnohé padne v trní hněvu
a lupen zhyne, sotva vznik,
a mnohé zhubí ze závisti
koukolem člověk protivník.
Však doufám přec, že símě Boží,
byť spjato bylo řetězy,
se vznese nad trny a hloží
a v konec slavně zvítězí.
A věřím přec, že děti moje
z mé setby budou chleba jíst –
až na hrob můj tichounce, tiše
z javora bude padat list...