Ke zdroji chodím den co den.
Jeho píseň mi schází v Písních tvorů,
chci ji odposlouchat.
Den i noc tryská jeho proud
do nádržky omšené, perlí se a zpívá.
Zpívá o věčném mládí,
o nevyčerpatelné síle,
o hlubinách země a výšinách nebes,
o mořích modrých a bílých mračnech,
o neúnavném žilobití vod.
Vždy jasný, vždy čerstvý,
vždy šumivý a zpěvný –
v dobrém rozmaru.
Přijde zpěvák – napojí ho,
přijde ptáče – pokřísí je,
přijde princ – a občerství ho,
přijde žebrák – dá mu pít.
A já mu po dny naslouchám
a marně v číš ucha chytám
jeho rytmus a rým,
nekonečnou melodii.
Chtěl bych pět po něm –
a žvatlám jako děcko.
A smuten odcházívám a v duchu si pravím:
Ó prameni, kdybych měl věčné tvé mládí,
tvou neznavnou sílu, tvůj nezmarný humor
a rosnou tvou svěžesť,
abych moh napájet žíznivý svět!
A za mnou zurčí a klokotá pramen:
Nebuď smuten a zpívej jak já!
Věř v poslání svoje, v ukrytou sílu tvůrčí
a v život věčný!
Amen.