Věnečku můj z rozmarýnu,
vila jsem tě v lípy stínu,
vila jsem tě helekajíc,
rozvíjím tě naříkajíc.
„Neplač, nekvil, dcerko milá!?“ –
Ráda bych já netesknila –
vojna vzala synka v poli,
voda chlebík ze stodoly.
Podzim na strakatém koni
s babím létem už se honí,
babí léto smutně lítá,
pluh se černou půdou kmitá.
Tatíček náš orá, orá,
aby pšenka byla sporá:
Co z horní vsi uštědřili,
sejem v dlaň Tvou, Bože milý!
Roď se, pšenko, rod’ se čistá,
jak byla máť Jezu Krista,
roď se čistá od plevele,
buď nám k spáse, zbav nás žele.
Žehnej, Pane nade všemi,
matce chleba, české zemi,
déšť nech rosit, slunko zářit,
rač nám naspořit a dařit!
A vy, milí naši svatí,
dejte svojí setbě zráti,
ať se z duší nevytratí,
ale v rajskou žeň se zlatí!