Muzikanti, to jsou hoši, hrají k ráji vesele, kde jsou svatí popelatí, růžky mají na čele.
Alou, rozstoupni se kolo! Hudbo, dobrý pozor dej! Pojď, Maryšo, máme solo, zazpívej a zadupej!
Hrej, muziko, hrej! Zatoč se mi, růžičko má, na dobrou noc do kola! – A já se ti nezatočím,
já musím jít do pola. Jdi si, milá, rozpustilá, i já půjdu do pola: Míra už mě odměřila,
král mě brzy povolá. – Hrej, muziko, hrej! V poli budu šavlu nosit místo kosy zmodralé,
šavlí budu hlavy kosit za svou vlast a za krále! Hrej, muziko hrej! To je dětské, starosvětské –
ale Vídeň! – pravím vám... Pst! hle, já vám po vídeňsku zatančím a zazpívám – A co nám budeš tu vídensky žvančit!
Doneste pometlo! Švec bude tančit! A na truc zatančím! – Rozstupte kolo! Teďka my tančíme! Zaplať si solo! Což pak jen sedlák smí na muziku?
A což jsem pásl s ním na trávníku? No, no, ty rozumný! Nebyl’s než za humny! Co? – Já jsem císařský muž!
Zavěs ty bubny, jazyku schlubný! Řemeslo chmelem ti zarostlo už! Vidíš ten nůž! – ? – – – Ženské vzkřikly – odskočily –
v hodinách tři čtvrtě bily. Starosta už stavil sklenku, vstával – už ho zdvihal hněv: Slyš! Tu hlásný troubí venku
ticho – ticho – ký to zpěv? – Noc je dusná, příšerná, obléká se do černa, měsíc padá v studánku –
vy hýříte u džbánků! Doba skokem pospíchá, letí, ani nedýchá, náhle půlnoc udeří –
a smrt stane u dveří. Do tváře vám zaciví: Pojďte, pojďte, svárliví! Honem, přítel nepřítel –
já nehledím na pytel! Hlupákům i mudrci dívám se jen do srdcí, a kdo žil tu v pokoji,
pokoj dám mu po boji. A kdo křesal nevoli, toho srdce rozbolí: Proč údolí slzavé
měnil v peklo řeřavé? Život trvá málo let, opadne jak jarní květ, a pak zajdem – kdo ví kam,
kde se najdem – Bůh ví sám... Noc je dusná, příšerná, obléká se do černa, nad horou se prochvívá
Boží metla ohnivá!...
Cookies on Poetry Cove